Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží. Je napsáno: ,Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde je moudrý? Kde je učitel Zákona? Kde je řečník tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista — Boží moc a Boží moudrost. Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé.
1. Korintským 1:18-25
Snažíme se zachovat si tvář. Nechceme se dostat do situace, kde bychom vypadali hloupě před ostatními, a doufáme, že si o nás nikdo nebude myslet, že jsme blázni. Výsledkem je, že buď svou víru raději vůbec nesdílíme, nebo ji přetvoříme do co nejpřijatelnější podoby.
Křesťanství je bláznovství
Existuje mnoho důvodů, proč lidé nechtějí chodit do kostela. Jedním z těch hlavních je, že tomu zkrátka nerozumí. Kostel má totiž svou vlastní kulturu. Lidé, kteří do něj chodí celý život, přesně vědí, kdy si stoupnout, kdy si sednout, kdy říct zpaměti tu či onu modlitbu. Vědí, co zpívat, když bratr sloužící zaspí u powerpointu, kdy se vypravit za kazatelem a co znamená jeho komplikovaná reč (nebo se alespoň tváří, že to vědí). Pro někoho, kdo v kostele téměř nikdy nebyl, to může působit jako úplné bláznovství nebo jenom mrtvý rituál.
Když jsme začínali Kostel Jinak, jednou z našich filozofií bylo, aby vše bylo srozumitelné. Chtěli jsme, aby lidé skutečně chápali, proč děláme to, co děláme, a aby rozuměli kázání. Nemusí s ním nutně souhlasit, ale měli by vědět, proč nesouhlasí. Proto jsme začali tisknout bulletiny, kde například vysvětlujeme, proč zpíváme jednotlivé písně, a podobně.
Scházíme se na místě, které rozhodně nevypadá jako typický kostel. Ve skutečnosti byl původní záměr té budovy, kde se nyní scházíme, úplně jiný – byl to nevěstinec. Od samotného začátku jsme ale měli jasný cíl: srozumitelnost. A tu v církvi definuji tak, aby bylo jasné, co je tím jediným skutečným „bláznovstvím“. Aby jediná opravdová bariéra, která lidi může odradit, byla vidět. Křesťanství totiž opravdu je bláznovstvím – a to obzvlášť tady, v České republice.
Evangelium – poselství křesťanství – bude vždycky lidi urážet. Naším cílem jako křesťanů by proto mělo být neurážet je zbytečně ničím jiným než právě tím, čím uráženi být mají. Chceme odstranit jakoukoli bariéru, která by bránila lidem dostat se k té opravdové překážce, jíž je samotný Kristus. „Slovo o kříži je totiž bláznovství pro ty, kteří hynou.“
Nemusíme si nic namlouvat: poselství kříže – evangelium – je bláznivé. Je to nejlepší zpráva na světě, protože reaguje na tu nejhorší možnou zprávu. Uráží lidi tím, že jim říká, že jsou hříšní, a zaslouží si proto odsouzení ve věčném oddělení od Boha. Kolik lidí asi jásá, když jim oznámíte, že jsou ještě horší, než si sami dokážou představit?
Tohle se nikdy nedá říct tak, aby to bylo úplně přijatelné. Evangelium však nejen konstatuje, že jsme horší, než si myslíme. Zároveň tvrdí, že nás Bůh miluje víc, než jsme schopni pochopit. Poselství křesťanství je o tom, co Bůh sám udělal. Bůh nečekal, až se polepšíme sami z vlastní síly, ale sám zasáhl a zachránil člověka, který se nedokázal zachránit sám. Místo aby člověk dostal smrt, kterou si zasloužil, Bůh vytrpěl na jeho místě smrt, kterou si sám nezasloužil, ale dobrovolně vzal na sebe.
Bůh se dal poznat způsobem, jaký nikdo nečekal. Skrze Ježíše z Nazareta, který se narodil v zapadákově, nikdy nestudoval vysokou školu, nenapsal žádnou knihu, necestoval dál než 200 km od domova a nakonec zemřel na římském kříži. A přesto se Bohu zalíbilo zachraňovat skrze bláznovství této zvěsti – ne skrze to, co by lidem připadalo nejpřijatelnější, ale skrze to, co je v jeho očích pravou moudrostí.
Někteří hledají velkolepý zázrak nebo mimořádné znamení. Židé očekávali Mesiáše jako krále, který je vysvobodí z otroctví a nadvlády Říma. Čekali, že mocně rozdrtí nepřátele a přivede vojsko. Jenže Ježíš na první pohled nevypadal jako král. Neměl ani pořádné zázemí, místo armády ho následovalo jen pár rybářů a chudáků a nakonec to vypadalo, že samotný režim porazil jeho, když ho přibil na kříž.
Někteří zase hledají moudrost, velkého filosofa, který by používal veliká slova, které se těžko vyslovují. Jenže Ježíš Kristus se narodil v malé vesnici, kterou lidé buď neznali, nebo jí pohrdali. Nebyl z učené rodiny – jeho matka bylo pravděpodobně ještě náctiletá a většinu života pracoval doma v dílně. Často mluvil o semínkách, hospodářích, rodinách a stromech.
Kdybych se tě zeptal, jak by sis vymyslel příběh o tom, že se Bůh dal poznat světu, možná bys ho naplánoval z našeho pohledu „lépe“. Třeba by přistál s tisíci anděly. Ne někdy v prvním století, ale ve 21. století, abychom si to mohli natočit na telefon a pečlivě zdokumentovat. Možná by v naší verzi ani nemusel na konci zemřít.
Proto tak mnoho lidí, kteří nějak z venku sledují křesťanství, Ježíše rovnou odmítne. „Abych uvěřil v Boha, musel by mi dát lepší důkaz, třeba něco napsat na oblohu, nebo mě zastavit přímo na ulici a promluvit ke mně.“ Mnozí křesťané pak možná sami začnou pochybovat. V rámci křesťanstvíčka je evangelium dobré možná tak pro naše osobní pocity a inspiraci, ale nevěříme, že by Bůh skrze něj mohl reálně někoho zachránit. Proto ho raději s nikým nesdílíme.
Opravdu Bůh dluží lidem to, aby se jim dal poznat přesně podle jejich představ? Bůh člověku nedlužil nic, a přesto do lidské historie vstoupil v osobě Krista. Skrze Krista vidíme, jaký Bůh doopravdy je. Vidíme jeho nenávist k hříchu i lásku k člověku, jeho moudrost, pokoru, milost a trpělivost. A ve vzkříšení dokonce spatřujeme Boží plán pro budoucnost – s námi i s celým světem. Právě tohle poznání, že si v Kristu zamilujeme to, kým Bůh je, člověka skutečně zachraňuje, mění a probouzí jeho srdce.
Bible říká, že se člověk nezachraňuje sám vlastní moudrostí, ale že Bůh nás zachraňuje skrze to, jak se dává poznat On sám, svojí moudrostí. Někdy máme pocit, že naším úkolem je lidi přesvědčit, že blázni nejsme. Ve skutečnosti je ale naším cílem ukazovat na Krista a vést ostatní k tomu, aby byli do Krista blázni jako my.
Věříme, že evangelium má moc k záchraně?
Jak vůbec může někdo uvěřit, stát se křesťanem a být zachráněn? Představ si člověka, který má k „uvěření“ podle tebe hodně daleko. Někoho, o kom by sis ani nedokázal představit, že by teď prohlásil: „Jsem křesťan.“ Jak se právě z takového člověka může křesťan stát?
Tenhle text říká, že Bohu se zalíbilo zachraňovat lidi skrze „bláznovství této zvěsti“. Na jiném místě Bible stojí, že evangelium je Boží mocí k záchraně každého, kdo věří. Možná jsme to v církvi slyšeli už tolikrát, až se z toho pro nás stala prázdná fráze. Ale opravdu tomu věříme? Věříme, že Bůh bude zachraňovat lidi skrze tuhle „bláznivou zvěst“? Nebo se to spíše stalo bláznovstvím i pro nás?
Nesdílíme evangelium tak často. Není to pravda? Slyšel jsem spoustu důvodů, proč lidé evangelium nešíří. A sám jich mám taky spousty. Lidé často zmiňují strach nebo stud – bojí se, co si o nich okolí pomyslí, nebo že se s nimi nikdo nebude chtít bavit. Určitě to jsou reálné emoce, které mnozí z nás znají. „Bojím se, co si o mně řeknou“ Přesto si myslím, že to není hlavní důvod, proč evangelium sdílíme málo. I když máme strach či stud, nejsou to ty nejzásadnější překážky.
Jsem přesvědčený, že nejčastějším důvodem, proč nesdílíme evangelium, je naše nevíra, že evangelium bude doopravdy fungovat. Abychom si to přiznali, musíme být upřímní sami k sobě: sám tomu pravděpodobně často nevěřím, nebo jen velmi slabě; nejspíš nevěříme, že tato zpráva má v sobě sílu skutečně někoho změnit.
Nevěříme, že zpráva o tom, co Bůh udělal skrze Krista, může někoho zachránit. Myslíme si, že lidé potřebují něco víc, že jsou příliš chytří na to, aby jim stačilo „obyčejné“ evangelium. Určitě by to měl někdo podat co nejchytřeji a nejlépe někdo jiný než my – někdo, kdo to studoval a rozumí tomu lépe. Více chytře, možná s nějakým větším zázrakem ideálně.
Jsem přesvědčený, že nejčastějším důvodem, proč nesdílíme evangelium, je naše nevíra, že evangelium doopravdy funguje.
Z mé zkušenosti v církvi jsem si však všiml jedné skupiny, která většinou evangelium sdílí víc než ostatní: noví křesťané. Není to proto, že by neměli strach nebo stud, ale protože nedávno sami zažili, že tato zpráva o tom, co Bůh udělal, skutečně mění lidi.
A stejně tak misionáři nebo lidé, o nichž se říká, že mají „dar evangelizace“, by potvrdili, že postrádat strach či stud rozhodně neumějí. Ale přesto věří, že Bůh i tak dokáže skrze evangelium zachraňovat. Nedostatek sdílení tedy pravděpodobně pramení z nedostatku víry, ne z přemíry strachu.
Mně samotnému se taky stává, že upadnu do myšlenky, že lidi kolem mne potřebují něco jiného, něco chytřejšího, že pouhé evangelium nestačí k obrácení. Mám třeba rodiče, kteří nejsou věřící, a občas ztrácím naději, že by se to kdy mohlo změnit. Místo abych jako křesťan viděl v evangeliu Boží moc a moudrost, začnu ho sám považovat za „bláznovství“, které samo o sobě nic neudělá. Přitom jako bych čekal, že Bůh jednou vyjde s nějakou lepší, modernější verzí, která půjde lépe použít.
Lidé však ve skutečnosti nepotřebují, abych je já do něčeho přesvědčil nějakou filosofickou argumentací. Potřebují, aby jejich srdce proměnil sám Bůh. Křesťanství není jen o změně filosofie v hlavě, ale o změně lásky v srdci. Bůh v evangeliu zjevuje sám sebe, a právě proto ho kážeme: chceme, aby lidé poznali a milovali Boha – ne jen získali další chytrou teorii.
Co tedy můžeme dělat?
V první řadě můžeme jako křesťané v modlitbě prosit Boha, aby nás usvědčil. Aby nás probudil z křesťanstvíčka, kde evangelium má moc nanejvýš trochu inspirovat nebo nás donutit na chvíli otevřít Bibli, ale nepočítáme s tím, že by skutečně mělo moc někoho zachránit. Pak se nám snadno stane, že úplně rezignujeme na šíření víry, nebo ho nahradíme „vlastními chytrými nápady“.
Vím, že přiznat málo víry či pochybnosti není v církvi vždycky lehké. „Co by si o nás řekli? Že jsme špatní křesťané?“Jenže křesťanstvíčko se hodně stará o to, jak před druhými vypadáme. Opravdové křesťanství se naopak ptá, jak je na tom naše srdce před Bohem.
Pondělí ráno
Josef jako každé ráno míří do obchodu, aby si koupil snídani. Cestou přemýšlí o své práci, a také o Markovi, který sedí hned vedle něj. Marek je chytrý kluk, možná ještě chytřejší než Josef. Už jednou mu řekl, že je věřící, a vedli o tom krátký rozhovor. Marek s ním dokonce sdílel i nějaké své problémy. Teď ale vůbec netuší, jak pokračovat dál. Rád by Marka pozval někdy do kostela. Rád by mu řekl, že Ježíš nabízí skutečnou svobodu. Jenže se bojí, aby přitom nezněl jako blázen.
Nakonec si však vzpomene, že Bůh zachraňuje lidi právě skrze tu zdánlivě bláznivou zvěst. Proto během přestávky v práci sebere odvahu, přijde k Markovi a řekne: „Chtěl bych ti povědět, čemu jako křesťan věřím. Udělal by sis na to o přestávce čas?“