Tento příspěvek je ze série Křesťanstvíčko, studie listu 1. Korintským. Křesťanstvíčko je můj název pro povrchní, pohodlnou a pasivní formu víry, která se vyhýbá skutečné odpovědnosti, oběti a aktivnímu následování Boha.
Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi pohany, že totiž někdo má ženu svého otce. A vy jste nadutí, místo abyste raději byli zarmouceni a odstranili ze svého středu toho, kdo se dopustil tohoto činu. – 1. Korintským 5:1-2
Křesťanstvíčko nebere hřích vážně, i když si to o sobě myslí. Vnímá hřích jen jako pouhé překročení zákona – jako kdyby Bůh byl policajt, který stojí u silnice s radarem a čeká, až někdo pojede trochu rychleji, aby ho mohl zastavit. V křesťanstvíčku se hřích buď vůbec neřeší, nebo slouží jen jako nástroj moralismu, díky kterému se člověk může cítit lepší než ti druzí.
Než jsem se stal věřícím, upřímně jsem o víře moc nepřemýšlel. Bral jsem ji jako přežitek – něco, co možná patří do 16. století, ale určitě ne do našeho moderního světa. Proč by dnes ještě někdo měl být věřící? Na jaké otázky víra odpovídá, které bychom bez ní nedokázali zodpovědět jinak? Odpovědi typu „Každý přece musí v něco věřit“ nebo „Je dobré mít aspoň trochu naděje“ mě nikdy moc neuspokojovaly.
Teprve když jsem se setkal s křesťany, kteří o své víře skutečně přemýšleli, začal jsem si klást otázky, na které jsem sám nedokázal najít uspokojivou odpověď. Jednou z nich byla právě tahle: Jak víme, že je něco dobře nebo špatně? Kdo určuje naše morální hodnoty? Odkud se vlastně bere dobro a zlo? Jak můžeme s jistotou říct, že něco je dobré a něco jiné zase zlé? Přitom tohle označování děláme běžně každý den. Proč je vražda špatná? Proč jsou pokora nebo štědrost dobré? Proč považujeme krádež nebo lež za špatné? Všimli jste si, že ve filmech téměř vždycky vyhrává hrdina – ten, kdo reprezentuje dobro, zatímco zlo nakonec prohraje?
V tomhle bodě někteří nevěřící začínají odpovídat trochu jako věřící. Řeknou jednoduše: „Prostě to tak je.“ Tečka. Dál se tím raději nezabývají. Ti odvážnější se ale pokusí najít nějaký základ, podle kterého bychom mohli morální hodnoty posuzovat bez toho, aniž bychom potřebovali Boha. Přesně takhle jsem to kdysi zkoušel i já.
Zdá se mi, že bez Boha máme v zásadě čtyři možnosti – a upřímně, žádná z nich není příliš uspokojivá. Jaké to jsou?
1. Objektivní Dobro a zlo neexistuje
Tohle je první očividná možnost – všechno je relativní, všechno je subjektivní. Žádné skutečné dobro a zlo vlastně neexistuje; je to jen výmysl naší fantazie. Každý si musí sám přijít na to, co je v životě dobré nebo špatné.
Slavný ateista Richard Dawkins ve své knize Selfish Gene (Sobecký gen) píše:„Ve vesmíru elektronů a sobeckých genů, slepých fyzikálních sil a genetických replikací si někteří lidé ublíží a jiní mají štěstí. Nenajdeme v tom žádný rytmus, smysl ani spravedlnost. Vesmír, který pozorujeme, má přesně takové vlastnosti, jaké bychom měli očekávat, pokud ho nikdo nestvořil – žádný smysl, žádné zlo, žádné dobro, jenom nelítostná lhostejnost.“
Je zajímavé, že lidé, kteří tento pohled zastávají, zároveň tráví mnoho času odsuzováním náboženství jako nemorálního zla. Slavně to dělal například Christopher Hitchens ve sve knize: God Is Not Great: How Religion Poisons Everything. Ale jak náboženství můžou odsuzovat jako zlé, pokud žádné skutečné zlo neexistuje?
Většina lidí však intuitivně cítí, že objektivní morální hodnoty existují. Znásilnit malou holčičku jen pro zábavu rozhodně není neutrální věc; je to zlo největšího kalibru. Na tom se většina z nás shodne. A pokud by si někdo skutečně myslel, že taková věc je v pořádku, cítíme, že je s ním něco hluboce špatně. Nezáleží to jenom na úhlu pohledu, je to prostě špatně.
Jenže jaké jsou tedy další možnosti?
2. Výchova určuje dobro a zlo
Někdo může říct, že dobro a zlo určuje naše výchova. Prostě rodiče nás nějak vychovali a vštípili nám, jak bychom se měli chovat, a díky tomu dokážeme rozlišit dobré od zlého. Jenže pokud určuje dobro a zlo jen výchova, pak vyvstává otázka: Která výchova je vlastně ta správná?
Lidé nejsou vychováváni stejně. Můžeme vůbec říct, že někdo vychovává děti dobře a někdo špatně? Pokud ano, znamená to, že existuje nějaký vyšší standard dobra a zla, podle kterého hodnotíme i výchovu samotnou. Jen proto, že jsme vychováni jinak než lidé třeba na Blízkém východě, co činí naši výchovu lepší? Podle jakého standardu to měříme?
Pokud matka vychová svého syna tak, že bude ubližovat ostatním dětem ve školce, jak můžeme říct, že ho vychovává špatně, pokud je právě výchova tím, co určuje morální hodnoty? Abychom mohli vůbec říct, že nějaká výchova je špatná, musí existovat něco víc – něco, čemu se samotná výchova podřizuje.
3. Společnost určuje dobro a zlo
Dobře, jestli to tedy není výchova, pak to musí být něco většího. Co třeba společnost? Lidé společně vytvoří zákony, dohodnou se, co je dobro a co zlo, a to pak platí. Většina prostě rozhodne. Jenže tady nastává úplně stejný problém jako s výchovou.
Stačí, když si dnes večer zapnete zprávy, a uvidíte, jak některé státy páchají zlo vůči jiným státům. Víme to z naší doby i z historie – jen proto, že se někde na něčem většina lidí shodne, ještě neznamená, že je to správné. Pokud skutečně společnost vytváří morální hodnoty, jak můžeme o nějaké společnosti říct, že je špatná? Když se například v nacistickém Německu většina lidí shodla na určitých zákonech jako na dobrých, znamená to snad, že tyto zákony opravdu dobré byly?
Jestli je společnost jediným zdrojem morálních hodnot, jak potom můžeme hodnotit společnost samotnou? Dodnes existují společnosti, které mají zákony, jež považujeme za nemorální. A možná takové zákony existují i v té naší. Ale podle jakého standardu můžeme hodnotit společnost, pokud právě ze společnosti samotné tyto hodnoty vycházejí?
Naopak se spíš zdá, že postupně objevujeme, co je dobro a zlo, a snažíme se společnost posouvat právě tím směrem. Objektivní morální hodnoty proto musí být v něčem větším než jen ve společnosti a v jejích rozhodnutích. Musí být někde mimo ni.
4. Evoluce určuje dobro a zlo
Poslední možností pro nevěřícího člověka může být evoluce. Máme v sobě geny, které jsou prostě výhodné pro přežití. A podle nich jednáme. Morální hodnoty jsou tedy jen biologický nástroj, který nám pomáhá budovat společnost, abychom se navzájem nepozabíjeli – jednoduše proto, abychom jako druh přežili.
Jenže i tohle řešení je dost krátkozraké. Pokud jsou morální hodnoty skutečně jen otázkou biologie, proč bychom se jimi měli řídit? Evoluce přece nemá za cíl odhalit pravdu a lež, ale pouze to, co je výhodné k přežití. Můžeme ale zajít ještě dál. Proč je vůbec přežití samo o sobě dobrá věc? Proč by mělo být lepší, aby lidstvo existovalo, než aby neexistovalo? A proč by měl být tímto důvodem kdokoliv z nás osobně vázaný?
Opravdu si myslíme, že když někdo zavraždí nevinného člověka, dotkne se nás to jen proto, že někdo právě porušil nějaký biologický proces? Nebo hluboko uvnitř cítíme, že se stalo něco objektivně zlého a špatného – něco mnohem hlubšího než jen narušení biologické funkce?
Něco víc
Musí existovat něco víc, co je standardem dobra a zla. Něco, podle čeho všechno měříme. Většina z nás jasně vnímá, když se děje zlo nebo bezpráví. Máme v sobě jakýsi vnitřní morální kompas, podle kterého rozpoznáváme, že něco není správné. Ale jaký standard vlastně používáme, když nám ani jedna ze zmíněných čtyř možností nedává uspokojivou odpověď?
C. S. Lewis, který se dlouhou dobu pral s podobnou otázku, napsal ve své knize K jádru křesťanství : „Byl-li svět stvořen dobrým Bohem, proč se dostal na scestí? A křesťanské odpovědi na tuto otázku jsem po řadu let zkrátka odmítal poslouchat, protože jsem měl pocit, že ,,ať řeknete cokoli a ať přitom budete mít jakkoli chytré argumenty, je přece podstatně prostší a jednodušší říct, že svět žádná inteligentní síla nestvořila? Nejsou všechny ty vaše argumenty prostě jen složitým pokusem, jak obejít to, co je zřejmé?“ To mne však nakonec přivedlo do jiné nesnáze. Mým argumentem proti Bohu bylo, že vesmír se zdá tak krutý a nespravedlivý. Odkud jsem však nabyl této představy o spravedlivém a nespravedlivém? Člověk neřekne, že čára je křivá, nemá-li pojem, jak vypadá čára rovná. S čím jsem tento vesmír porovnával, když jsem jej nazval nespravedlivým?“
Kdybych vám nakreslil křivou čáru, jak byste poznali, že je křivá? Jedině tak, že máte představu rovné čáry a můžete ji porovnat. Jinými slovy, znáte standard, podle kterého rovnost měříte.
Mnoho lidí si křesťanství představuje jen jako soubor pravidel, kde je hřích pouhým překročením zákona. Jako již zmíněná představa Boha jako policisty, který s radarem čeká u silnice, aby zastavil každého, kdo jede o něco rychleji, než má povoleno. Ale tak to není.
Jaký je tedy v křesťanství skutečný standard dobra, podle kterého všechno měříme? Tímto standardem je Bůh sám. On je zdrojem všech objektivních morálních hodnot. Ty nejsou závislé na člověku, na naší náladě nebo na momentálních názorech.
Jako křesťané nechápeme dobro a morální hodnoty jako něco, co existuje nezávisle mimo Boha, nebo jako něco, co se Bůh svévolně rozhodl přikázat nebo zakázat. Dobro samotné je zakořeněno přímo v něm – v jeho podstatě a přirozenosti. Bůh je samotný standard dobra. Dobro není mimo něj, a není ani pouhým souborem příkazů či zákazů. Bůh je dobro samo. Přikazuje nám proto, že je takový, jaký je.
Proč je lež špatná? Není to jen proto, že to Bůh řekl, ani proto, že by standard existoval někde mimo něj. Lež je špatná, protože Bůh je pravda a není v něm žádná lež ani faleš. Není v něm žádná zrada. Lež je špatná, protože odporuje nejvyššímu standardu, jaký existuje – samotnému Bohu. Když Bůh říká „nelži“, není to proto, že by ho zrovna napadlo, že by bylo hezké, kdyby si lidé nelhali. Říká to proto, že On sám je pravdivý a nikdy nelže.
Stejně tak jsou roztržky a hádky špatné, protože Bůh sám žije v dokonalé jednotě a harmonii. Jakékoli konflikty jdou proti jeho vlastní přirozenosti. Pýcha je špatná, protože pýcha říká: „Já jsem ten nejdůležitější, já jsem středem vesmíru.“ Jenže to je lež. Pravdou je, že skutečným středem všeho je Bůh – On jediný je nejdůležitější. A vražda je špatná, protože Bůh sám je autorem života, jeho vlastníkem, a jedině On má právo život dát nebo vzít. Ne my.
Bible říká, že tento Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Smyslem našeho života je odrážet to, kým On je, a žít pro Něj. Morální hodnoty tedy nejsou pouhá pravidla nebo společenské dohody, ale odraz Božího charakteru. Jsou objevováním toho, jak se Boží charakter promítá do všech velkých i každodenních situací našeho života. Bez Boha nemáme objektivní morální hodnoty, protože nemáme žádný standard, který by byl větší než my sami a ke kterému bychom se mohli odvolat. Bez něj nám zůstává jen subjektivní pocit nebo slepé hádání.
A právě na tohle jsme museli odpovědět, než se dostaneme k tomu, co je samotným jádrem tohoto článku.
Co je hřích?
Hřích je fundamentální zrada toho, kým je Bůh a pro co nás stvořil. Je to život ve lži o tom, o čem svět skutečně je. Když jsem pyšný, žiju tak, jako bych já byl středem všeho. Když kradu, žiju, jako bych měl nárok na všechno, co chci, a ostatní tu byli jen kvůli mně.
Hřích v Bibli není jen zvolením zla; je také zavržením dobra. Není jenom o porušení zákona, ale především o opuštění samotného Zákonodárce. Když my křesťané mluvíme o hříchu, neděláme to proto, že bychom chtěli být těmi nejmorálnějšími nebo nejdokonalejšími lidmi. Chceme se hříchu vyhnout, protože toužíme po životě, pro který jsme byli skutečně stvořeni. Vidíme, že život má větší význam a má svého Stvořitele.
Hřích je vážná věc. Skrze hřích říkáme Bohu: „Nechci život, který pro mě máš ty. A nechci ani tebe samotného.“ Hřích nakonec vede ke smrti.
V Ježíši Kristu nám Bůh ukazuje skutečnou hloubku hříchu. Jako křesťané nevěříme, že Ježíš zemřel na kříži jen proto, že se mu nepovedla kariéra učitele. Věříme, že Ježíš zemřel za náš hřích – místo nás. Jinými slovy: Tam, kde byl On, jsem měl být já. To, co dostal On, jsem měl dostat já. To je totiž důsledek hříchu. Ale On to vzal na sebe. Nebyl to jen římský kříž, který zabil Ježíše – byl to můj hřích, který rozdrtil Božího Syna. Místo abych byl rozdrcen já, byl rozdrcen On.
V Kristu tedy vidíme skutečnou špínu a realitu našeho hříchu, ale zároveň objevujeme hloubku a realitu Boží lásky. Tak hluboký a vážný je hřích, že za něj mohl zaplatit jen sám Bůh. A právě tak hluboká je Boží láska, že Bůh skutečně zaplatil.
Naděje a nový život
Právě v tomhle vidí křesťané naději na nový život. Život, ve kterém máme nový vztah s Bohem – a tedy nutně také nový vztah k hříchu. Už to není život, ve kterém jen utíkáme od špatných věcí, ale život, ve kterém především utíkáme k Bohu. Ne proto, abychom byli lepšími lidmi, nebo protože bychom přijali nějakou novou morálku. Děláme to proto, že Bůh je lepší než hřích.
V Korintu se stalo, že lidé otupěli vůči hříchu. Místo toho, aby cítili zármutek nad hříchem, stali se nadutými. A to navíc v situaci, kterou by netolerovali ani nevěřící. Někdo tam má ženu svého otce? Jestli otupěli vůči něčemu takovému, k čemu dalšímu už byli slepí?
Co ty? Začínáš být vůči hříchu taky otupělý? Přestává ti vadit stejně jako dřív? Už ho neřešíš s takovou vážností, jako když jsi poprvé uvěřil?
Bible nás jasně vyzývá k tomu, abychom s hříchem bojovali a abychom se nenechali uchlácholit. Protože boj s hříchem není jen otázkou toho, jestli jsme dobří nebo špatní lidé. Je to otázka, zda žijeme skutečně pro Boha, nebo ne. Jestli opravdu žijeme ten život, pro který jsme byli stvořeni.
Apoštol Jakub to říká takto: „Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli. Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost ve sklíčenost.“ – Jakub 4:7-9
„Pociťte svou ubohost.“ Upřímně, tahle slova dnes v církvích moc nezní. Zní docela depresivně – přece lidé potřebují hlavně povzbudit, ne? Jenže někdy je právě tohle přesně to, co potřebujeme slyšet. Někdy se modlíme za radost, ale možná bychom se měli modlit také za slzy. Slzy nad hříchem. Abychom viděli vlastní tupost a prosili Boha, ať nás probudí a dá nám opravdový zármutek nad hříchem. Proč?
Protože v hříchu vidíme nejen špínu něčeho špatného, ale zároveň krásu něčeho mnohem lepšího. Hloubka našeho hříchu nám totiž ukazuje hloubku Boží záchrany. Nevede nás jen do jámy deprese, ze které není cesty ven. Ukazuje nám jámu, do které sestoupil Kristus místo nás, a připomíná nám naději, že díky němu jsme z ní venku.
Křesťanství neříká lidem jen jak se mají chovat, ani jen jak odporný je hřích. Evangelium nás dokonce nevolá jen k tomu, že Ježíš je dobrý. Evangelium nás volá k tomu, že Ježíš je lepší – lepší než cokoli jiného. Vidět Krista takového, jaký opravdu je, znamená ztratit úžas nad sebou samým a nad věcmi tohoto světa, a místo toho najít nový, mnohem hlubší úžas nad ním. Je to odvrácení se od hříchu, ale především obrácení se k něčemu mnohem lepšímu.
Tenhle příspěvek určitě mnohým lidem připadne na první pohled radikální. A mají pravdu. Skutečnost je totiž taková, že nás Bůh volá k radikálnímu postoji vůči hříchu. Chce, abychom skutečně cítili jeho tíhu a rozhodli se k němu zaujmout jasný a jednoznačný postoj – stejný postoj, jaký popisuje autor dopisu Židům:
„Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu.“ – Židům 12:4
Úterý ráno
Josef je na cestě do práce. Nastoupil do autobusu, který je jako každé ráno úplně plný. Nemá šanci si sednout, a tak musí stát a pevně se držet, aby neupadl. V hlavě se mu začnou vracet myšlenky na minulou noc. Měl spor s manželkou. Zase mu něco vyčítala. On se neudržel a zvýšil na ni hlas. Nechtěl by to přiznat, ale vlastně jí trochu chtěl ublížit tím, co řekl. Chtěl se bránit, ale zároveň jí také oplatit bolest. Když šel spát, měl pocit, že je v právu, ale teď mu to vrtá hlavou.
Nezachoval se dobře. Myslel si, že má pravdu, a použil to jako omluvu k tomu, aby ublížil. Jenže proč by se měl cítit špatně? Kdo může rozhodnout, jestli se zachoval správně, nebo špatně?
Pak si najednou vzpomněl na rozhovor, který měli nedávno s dalšími kluky na biblické skupince, kam chodí. Bavili se o tom, že sám Bůh je standardem dobra. Podle něj se poměřujeme. On nás přece stvořil ke svému obrazu, a právě jeho chceme v životě odrážet.
Josef si začal klást otázku: „Opravdu můj život včera večer odrážel někoho, kdo měl veškeré právo mě odsoudit, dokonce dát mi smrt, a přesto se místo toho za mě obětoval? Pro někoho, kdo si to vůbec nezasloužil?“
V duchu se modlil: „Bože, prosím, dej, ať nejsem slepý ke svému vlastnímu hříchu. Dej, ať nežiju životem jen pro sebe, ale skutečným životem pro tebe. Pomoz mi, abych se k ostatním choval tak, jako ty se chováš ke mně.“