Tento příspěvek je ze série Křesťanstvíčko, studie listu 1. Korintským. Křesťanstvíčko je můj název pro povrchní, pohodlnou a pasivní formu víry, která se vyhýbá skutečné odpovědnosti, oběti a aktivnímu následování Boha.
Pavel, povolaný apoštol Krista Ježíše skrze vůli Boží, a bratr Sosthenes církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří na kterémkoliv místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.
1. Korintským 1:1-3
„Čemu bych se měl v životě věnovat? Jak zjistím, že tohle je přesně ta práce, kterou po mně Bůh chce? Jak poznám, jestli právě v tomhle městě mám bydlet? Kam mě Bůh povolává?“ Takové otázky si kladou mnozí z nás. Ale často zůstanou bez odpovědi. Pro některé je to téma natolik náročné, že ho raději úplně vytěsní. Tu a tam je sice napadne, ale rychle ho zase zaženou. Možná by to totiž znamenalo, že budou muset v životě něco změnit.
Někdy se navíc spokojíme s představou, že v církvi jsou přece „ti placení“ lidé, kteří tvrdí, že jakési povolání našli. A pro nás ostatní? Tam občasné nedělní setkání stačí.
Tuhle myšlenku podporuje právě to, co nazývám křesťanstvíčko:
- Povolání je pro určitou sortu lidí. Pro fanatiky, kteří tvrdí, že slyšeli od Boha. Pro ty, co nemají moc velké ambice, tak slouží ve službě v církvi za málo peněz. Já si budu dělat svoji práci a můžete ode mě tak maximálně očekávat, že budu chodit jednou za týden na bohoslužbu. A to ne ještě nijak pravidelně.
- Čas na energii, žití pro Boha i během týdne a skutečná služba v církvi jsou maximálně záležitostí nějaké aktivní mládeže. V Česku křesťanská kariéra končí odchodem z mládeže. Odchodem do křesťanského důchodu návštěvy církve jednou za týden a pak hned domů na oběd. Ať slouží ti ostatní, povolaní.
Přesto nás vnitřně napadá: „Opravdu mám dělat právě tohle? Nechce Bůh, abych byl jinde?“ Apoštol Pavel vypadá, že má úplně jasno – označuje se za „povolaného apoštola“. Jak moc bychom si přáli mít stejnou jistotu! A tak možná koukáme na lidi, kteří pracují naplno v církvi, a říkáme si: „Bože, ale co já? Mně jsi nikdy nic tak jasného neřekl… Nebo jsem to přeslechl?
Dal bych cokoliv za tu jistotu, že moje práce opravdu má smysl. Že nejsem na světě jen tak zbytečně, ale že mě Bůh skutečně povolal k něčemu konkrétnímu. Nechci se cítit uvězněný v zaměstnání bez jasného cíle a konce. Toužím vědět, že jsem „Karel”, který je povolaný pracovat ve skladu na potraviny, nebo „Zuzka”, která má místo za přepážkou v bance. Že právě takhle to po mně Bůh chce.
Toužíme mít pevné zakotvení, jistotu, že to, co děláme, není zbytečné. Že náš život má konkrétní smysl, že jsme tu správně. Co když se ale celé roky namáháme s něčím, co Bůh ani neměl v plánu? Opravdu je Boží povolání jen pro „vyvolené“? Nebo se týká i nás, kteří vyděláváme mimo církev a děláme spíš obyčejné věci?
V 1. Korintským vidíme, že Pavel nevztahuje slovo „povolaný“ jen na sebe. Jako by věřil v nějakou elitní skupinu „svatých“, kteří by si Boží povolání zasloužili tvrdou prací, náročnými zkouškami, zvýšenou mírou modliteb nebo lepším výsledkem v dotazníku o duchovních darech. Místo toho jasně říká, že všichni adresáti jeho dopisu jsou rovněž povolaní.
Někdy můžeme mít dojem, že Bůh se víc zajímá o „lepší“ křesťany – morálně vyspělejší, ty, co znají Bibli nazpaměť. A tak si říkáme: „Proč by se staral zrovna o mě?“ Možná jsme se už smířili s tím, že Bůh po nás nic konkrétního nechce. Stačí přece chodit do práce a v neděli do kostela. Nic víc.
Církev navíc v dějinách sama často podporovala tohle nešťastné rozdělení: na jednu stranu „speciální“ vrstvu křesťanů, kteří jakoby měli přímou linku k Bohu, a na druhou stranu obyčejné pracující, kteří Bohu neslouží. Jenže v Bibli podobné rozdělování nevidíme. Ve všech 60 případech, kdy Nový Zákon mluví o svatých, nikdy nemluví o nějakých speciálních jednotlivcích uvnitř církve, pokaždé se ale vztahuje na všechny věřící – nikdy jen na vybranou skupinu „dokonalých“. Jsi křesťan? Pak i ty jsi svatý.
Přitom korintská církev zrovna nevypadala jako výkladní skříň duchovnosti. Hádky, rozdělení, soudy, sexuální hřích – to vše mělo do tradičního pojetí svatosti hodně daleko. A přesto je Pavel nazývá „povolanými svatými“.
Jestli to platilo pro Korinťany, platí to i pro nás. I my jsme „povolaní svatí“. A teď jde o to, co to vlastně znamená – pro tebe a pro mě.
Svůj život dáváme něčemu
Jednou z prvních otázek, kterou nám lidé kladou už v okamžiku, kdy se naučíme mluvit, je: „Co z tebe jednou bude?“ Nebo si třeba s úsměvem říkají: „Z tohohle bude určitě učitel.“ Já jsem nejčastěji slýchal něco ve stylu: „No, jsem zvědav, co z něho jednou vyroste.“ Když jsem totiž v první třídě „nastartoval svou kariéru“ a v žákovské knížce mi do konce roku přibylo přes šedesát poznámek za nevhodné chování, vážně by si na moji budoucnost kazatele vsadil málokdo.
A přece tu touhu najít si své místo v životě máme všichni. Chceme dělat něco, co nás naplňuje, něco, co nám dává smysl. Většina z nás už o tom alespoň někdy přemýšlela a měla nějakou představu, kam by se chtěla ubírat. Ať už toužíme po konkrétní profesi, kariérním postupu, finančním zajištění, uznání a obdivu, po kráse, klidu nebo po tom změnit svět, založit rodinu či to někam dotáhnout, často do toho vložíme tolik úsilí, až se to stane naší identitou. Jsem Petr, politik. Honza, fotbalista. Tereza, která pracuje s dětmi. A nejde jen o to, co o nás říkají druzí — sami se tak začneme vnitřně vnímat: Jsem máma. Jsem… (doplň si sám).
Ale co nám dává v životě ten největší smysl? Pro co jsme se rozhodli žít? V co investovat energii a čas, co budovat? A jak jsme vůbec došli k závěru, že je to právě tohle? Nikde ve vesmíru přece není vytesané, že bychom měli dělat zrovna to či ono. Když se v noci díváme na oblohu, hvězdy se neposkládají do nápisu: „Zkus to na manažera v Lidlu, plat je tam fajn.“
Jako křesťan jsem už několikrát slyšel, že víra je jen berlička pro život – abych se nezbláznil nebo měl aspoň něco, pro co mohu žít. Já bych to ale postavil úplně naruby. Jestliže neexistuje nic většího než člověk, jestli jsme nevznikli za žádným účelem, ale jen slepou náhodou, skrze slepý porce, beze smyslu a bez cíle, pak všechno, pro co žije nevěřící člověk, je z definice jen iluze a berlička. Život by totiž neměl žádný smysl, protože nevznikl kvůli žádnému cíli a s žádným záměrem. Nezbývá tedy než si nějaký smysl sám vymyslet a zoufale se ho snažit naplnit a žít– jenže opravdová snaha žít s vědomím, že vlastně nic nemá význam, vede k šílenství. Paradoxně je to tak nevěřící, kdo si musí vytvořit berličku, aby se nezbláznil
Křesťané naopak věří, že nad člověkem je Někdo větší, kdo stvořil svět i nás. Neudělal to naslepo, ale s jasným záměrem. Navíc nezůstal jen u samotného stvoření, ale k tomuto světu také promluvil. Věříme, že nás lidi stvořil proto, abychom žili pro něco většího, než jsme my sami – a právě v tom je náš skutečný smysl a cíl.
Text, který jsme četli na začátku, o nás prohlašuje, že jsme „povolaní svatí“. „Svatý“ neznamená bezchybný, ale doslova „oddělený“ pro určitou věc, nějaký účel. Bůh nás povolává k tomu, abychom byli odděleni pro Něj, aby celý náš život patřil Jemu. Všechno, co jsme a co děláme, tak dostává nový rozměr. A právě v tom spočívá naše identita: být tím, kým nás Bůh zamýšlel mít. Žít pro něj.
Můžeme trávit hodně času hledáním odpovědí na otázky jako: Kde máme pracovat? Čemu se mám přesně věnovat? Skutečnost je, že v Bibli budeme jen těžko hledat přesné pokyny, jakou práci bychom měli dělat, koho si vzít nebo do jakého města se přestěhovat. Autoři Bible netráví mnoho času tím, aby nám řekli, kde přesně máme být a jakou práci máme dělat, ale spíš zdůrazňují, jací máme být, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv.
To, co dělám, už není mou identitou. Důležité je, jak to dělám a pro koho to dělám.
Křesťanstvíčko říká, že od Boha musím slyšet úplně přesně, co mám dělat. A pokud to neslyším, nejspíš Bůh volá někoho jiného a já jsem z obliga. Skutečné křesťanství ale učí, že Bůh povolává každého – neříká nám nutně kde máme být, ale jací máme být, ať už kdekoliv.
Autoři Bible netráví mnoho času tím, aby nám řekli, kde přesně máme být a jakou práci máme dělat, ale spíš zdůrazňují, jací máme být, ať už jsme kdekoli a děláme cokoli.
Všimni si, koho se to týká. Jen těch, kdo jsou zaměstnáni v církvi? Nebo nějakých vedoucích? Pavel zdůrazňuje, že je to určené pro všechny v Korintu. A tam ani nekončí – píše: „povolaným svatým, spolu se všemi, kteří na kterémkoliv místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho.“
Jestli jsi věřící, křesťan, jsi také „povolaný svatý“. Ať už jsi v nějaké církvi dlouho, krátce, nebo vůbec nevíš, kam momentálně patříš, jsi povolaný k tomu, aby tvůj život patřil Bohu, ať už jsi kdekoliv a děláš cokoliv.
Stále za vás děkuji svému Bohu za Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši: Neboť v něm jste byli ve všem obohaceni, v každém slovu i v každém poznání, tak jak bylo mezi vámi utvrzeno svědectví Kristovo, takže nemáte nedostatek v žádném daru milosti a dychtivě očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. On vás také bude utvrzovat až do konce, abyste byli bez úhony v den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána.
1. Korinstkým 1:4-9
Co nám jednoduše říká zbytek tohoto textu? Že nejsme jen povolaní. Nejde o to, že by nás Bůh zavolal a řekl: „Bylo by fajn, kdybyste pro mě něco zkusili dělat… Přijdu za pár tisíc let zkontrolovat, jak jste to zvládli.“
Nejsme totiž jenom povolaní. Bůh nám dal také všechno, co potřebujeme, abychom toto povolání mohli opravdu žít. A to je myšlenka, nad kterou stojí za to se zastavit. Jestliže jsem křesťan a poznal jsem Boha, pak mě Bůh povolal, abych žil pro Něj a patřil Mu. Ale tím to nekončí. Jestliže jsem křesťan, už teď mám vše potřebné k tomu, abych mohl pro Boha žít.
Jak to? Co vlastně mám? Ten text nám odpovídá: Mám Jeho samotného. On je zdrojem veškerého bohatství. Když Bůh zachraňuje člověka, nedává mu jen novou filozofii do hlavy, ale nové srdce do těla. Bůh proměňuje člověka tím, že mu zjevuje to jediné, co ho může skutečně změnit – sám Sebe.
Zdroj naší identity tak už není to, co musíme udělat nebo dokázat. Tím zdrojem je to, co Bůh udělal a co dokázal pro nás. A to je nesmírně osvobozující. Osvobozuje nás to od pýchy k pokoře. Už nestavím svůj život na tom, co vše jsem dokázal nebo musím dokázat, ale na tom, co pro mě dokázal Bůh. A díky tomu můžu žít i ten nejobyčejnější, ale zároveň nejsmysluplnější život.
Náš nový život není tažený tím, jaké nové zjevení dostaneme. Pohání ho to, co už jsme dostali, když se Bůh zjevil v Kristu Ježíši. A to pro náš pozemský život bohatě stačí. Apoštol Petr to vyjadřuje podobně:
2. Petrova 1:3 Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí.
Proto odmítáme křesťanstvíčko, které jen pasivně čeká na nějaké nové zjevení od Boha a mezitím rezignuje na aktivitu a odpovědnost. Uvědomujeme si, že nás Bůh povolal, abychom žili pro Něj teď, ať už jsme kdekoliv. Právě tomu se snažíme porozumět – a především to naplňovat v praxi. Jak to může vypadat v pondělí ráno?
Pondělí ráno
Josef vstává do práce. Je tu nový týden jako vždy. Proč nemá víkend aspoň tři dny?! Udělá si snídani a vyjde z domu. Přemýšlí, jestli tohle všechno má vůbec smysl. Neměl by se věnovat něčemu důležitějšímu? Jeho práce je přece tak obyčejná. Pak si ale vzpomene na to, o čem kazatel mluvil včera: Bible neříká, kde přesně máme být, ale jací máme být tam, kde jsme.
Místo aby pokračoval ve svém zoufání, rozhodne se, že i jeho zaměstnání může být místem odděleným pro Boha. Jinými slovy, že bude pracovat jako křesťan. Přemýšlí, co to dnes konkrétně znamená: pracovat poctivě, s vděčností, že mu Bůh dal práci, a modlit se za spolupracovníky. Možná se dokonce odváží začít s nimi rozhovor o tom, čemu věří. Po cestě pronese jednoduchou modlitbu:
„Otče, děkuji Ti za příležitosti, které mi dáváš, za život, který jsi mi daroval, i za sílu, abych ho mohl žít pro Tebe. Ať je tento den opravdu prožitý pro Tebe, ať už to znamená cokoliv.“