Tento článek je přímou odpovědí na článek Davida Nováka zveřejněný zde.
“Netvrďme, že jsou si pohlaví rovna, pokud ženám i kdyby byly sebe obdarovanější zakážeme učit muže Božím pravdám nebo být ve vedení církve…” – David Novák
V listu Galatským píše apoštol Pavel: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.” (Galatským 3:28, ČSP) Biblická učení o tom, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, nemůže jasněji vyjádřit základní a objektivní rovnost muže i ženy před Bohem. „Tak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, ke svému obrazu jej stvořil; jako muže a ženu je stvořil“ (Genesis 1:27, ČSP). Na tom stojíme ve shodě.
V poslední době však, bohužel, definice rovnosti prošla kulturním posunem. Zatímco v průběhu dějin bylo obecně zřejmé, že rovnost co do hodnoty, morálního statusu a postavení před Bohem skutečně existuje i uprostřed rozdílů (ať už jde o odlišné role nebo biologické rozdíly), moderní egalitářské hnutí redefinovalo „rovnost“ tak, že podle něj rovnost vyžaduje „stejnost“. Muži a ženy si nemůžou být rovni, jestli mají jiné role. Tato představa je však nejen historicky relativně nová, ale rovněž biblicky problematická. Namísto tvrzení, že rovnost nutně znamená stejnost v rolích, Bible – od stvoření až po konec knihy Zjevení – prohlašuje, že muži a ženy jsou si rovni ve své hodnotě, jako lidé stvoření k Božímu obrazu, avšak jsou odlišní ve svých rolích vůči sobě v rodině a v církvi a tyto odlišnosti nikterak nesnižují jejich rovnost či postavení před Bohem. Tento pohled se nazývá Komplementarismus.
David Novák před časem zveřejnil na několika platformách svůj článek o tom, proč by vedení církve – staršovstvo – mělo zahrnovat také ženy. Protože jsem kazatel Církve bratrské a součástí sboru Církve bratrské, který chce David společně s radou CB vyloučit primárně na základě neshody v této oblasti, chtěl bych na tento článek odpovědět. Tento článek je reakcí na konkrétní text, přičemž se zaměřuje na běžné argumenty, které často slýchají lidé s komplementárním přesvědčením. Jeho cílem není útočit na osobu autora, ale spíše reagovat na předložené námitky vůči komplementarismu. Článek se nezabývá všemi možnými argumenty, pouze těmi, které byly uvedeny v původním textu.
Svoji odpověď strukturuji následovně: Použiji původní členění článku a jeho nadpisy, krátce shrnu jeho tvrzení a hlavní námitku a poté na něj přímo odpovím. Doporučuji si jeho článek přečíst v plném znění.
Ježíš a Pavel svým přístupem k ženám šokuje.
Shrnutí námitky: Ježíš a Pavel svým jednáním radikálně prolomili tehdejší kulturu, když ženám umožnili stejný přístup k duchovnímu vzdělání a vedení. Příklad Marie, Priscilly a Junie.
Ježíš a Pavel svým přístupem ke všem lidem skutečně šokují. Vytvářejí v Boží rodině prostor pro Židy i pohany, vyzdvihují děti a Samařany a přibližují evangelium těm, kdo byli na okraji společnosti. Stejně tak projevují ženám úctu, hodnotu a důstojnost. Ježíš se přátelil s ženami, což nebylo v tehdejší kultuře běžné.
Přesto však nelze přehlédnout, že Ježíš vybral dvanáct mužů jako své apoštoly, aby položili základ církve. Žádnou ženu k této roli neurčil. Stejně tak i praxe apoštolů ukazuje, že v církvi ustanovovali starší, kteří měli být muži.
Novozákonní zvěst je jistě revoluční v tom, kdo má přístup k Bohu a jak Bůh pracuje. Zároveň je revoluční i v tom, jak mají vedoucí vést – obětavě, nikoli jako páni nad něčím, co vlastní. To však nic nemění na skutečnosti, že jak Ježíš, tak apoštolové povolávají muže, aby vedli církev, nikoli ženy.
Příklad: Marie
Marie si sedá k Ježíšovým nohám. Toto slovní spojení má hluboký význam. Znamená to uznat někoho jako svého učitele a přijmout vlastní roli žáka. I když je určitě pravda, že Ježíš vytváří prostředí, které bylo jistě unikátní a ženy zahrnovalo, neznamená to, že by proto žena měla vést církev.
Cesta k Ježíši je otevřená pro všechny. Ježíš přijímá kohokoli – přicházejí pohané (lidé z nevěřících rodin), Samaritáni (lidé z nenáviděné skupiny) i ženy (kulturně nepřípustné). Nezáleží na tom, do jaké rodiny ses narodil. Nezáleží ani na tom, co jsi v životě udělal nebo neudělal. Nezáleží na tom, co si o tobě myslí společnost nebo kde by mělo být tvé místo.
Na Ježíši je něco velmi zvláštního. Učedníci to museli vidět jasně. Na jednu stranu je to osoba, před kterou prchají démoni, která krotí bouře a vzbuzuje posvátný respekt – takový, že lidé před ním padají na zem. Ježíš asi nebyl z filmu ten dokonale učesaný hipster.
Na druhou stranu je na něm něco, co nabízí útočiště. Něco, co nás zve, abychom přišli, zapomněli na to, kdo jsme, a soustředili se na něj. Vítá nás. Touží po nás. A lidé k němu jdou – spodina i elita.
Marie se posadí k jeho nohám. Bez ostychu. Bez strachu, že bude odmítnuta. Protože tento Ježíš přijímá lidi. Tento Ježíš skutečně miluje. To je pointa tohoto textu. Nepředkládá žádnou direktivu o tom, jaký má být vztah mezi mužem a ženou v církvi nebo rodině. Ukazuje nám vztah Krista ke všem lidem.
Příklad: Ženy jsou prvními svědky u hrobu
David píše: „První svědkové zmrtvýchvstání jsou ženy a tímto se stávají apoštoly apoštolů.“
Ženy u hrobu jsou jistě velmi neobvyklou skutečností, kterou se autoři evangelií rozhodli zahrnout. Zvláště v kultuře, kde svědectví ženy nemělo u soudu takovou váhu jako svědectví muže. Tento argument se často používá, když chceme poukázat na to, že evangelia jsou historické a nikoliv ideologické výpovědi. Zahrnout takovou skutečnost by totiž nemělo žádný smysl, pokud by to nebyl prostý fakt.
Říci, že tímto se ženy stávají „apoštoly apoštolů“, je částečně pravda, ale také zavádějící. Apoštol znamená „poslaný“ nebo „vyslanec“. V novozákonním kontextu však slovo apoštol často neoznačuje jen posla, ale také specifickou funkci v církvi. Znamená to tedy, že se ženy stávají součástí apoštolského úřadu? Pokud ano, proč apoštolové ve Skutcích cítí potřebu zvolit po Jidášovi dalšího apoštola, aby jich bylo dvanáct, a zvolí Matěje? Proč prostě nedosadí jednu z žen, která viděla vzkříšeného Krista jako první? Nebyl by naopak argument spíše ten, že i když byly ženy první u hrobu, přesto byl úřad apoštolství svěřen mužům?
Pokud David touto větou myslí, že žena se stala pouze poslem pro ostatní apoštoly, jaký je vlastně jeho argument?
Příklad: Priscilla
David dále píše: “Uveďme si alespoň dvě z nich – Priscilu, která vyučila Apolla a pak Júnii, o které se píše, že byla významná mezi apoštoly.”
Tradiční pohled zastávaný těmi, kdo vyznávají komplementární pohled na roli mužů a žen v církvi, tvrdí, že vedení sboru a vyučování v rámci úřadu staršího a kazatele náleží mužům. Neznamená to však, že by žena nikdy nemohla vyučovat, nikdy nemohla mluvit nebo nikdy nemohla být součástí dění v církvi.
Pokud jde o Priscillu, je zavádějící ji uvádět jako příklad někoho, kdo vyučoval ve smyslu autoritativního učení v církvi nebo ve funkci staršího v kontextu místního sboru.
Ve Skutcích 18:26 čteme, že Apollos směle kázal v synagoze, a Priscilla spolu s Akvilou ho vzali stranou, aby mu přesněji vysvětlili Boží cestu.
Všimněme si následujích věcí
- Apollos vyučoval veřejně v synagoze.
- Priscilla jednala společně se svým manželem.
- Jednali v soukromí – vzali si ho stranou, aby mu pomohli lépe porozumět.
Priscilla s Akvilou byli pravděpodobně velmi zapojeným párem, který byl učedníky už nějakou dobu. Vzali si Apolla stranou, aby mu pomohli lépe porozumět Boží cestě a stát se efektivnějším učitelem. Není zde nic, co by naznačovalo, že Priscilla byla starší církve nebo že by veřejně vyučovala církev z pozice staršího.
Jsem vděčný za všechny ženy v naší církvi, které mají otázky k mým kázáním nebo mi pomáhají lépe rozumět Písmu v soukromém kontextu skupinek či běžného přátelství.
Příklad: Junie
Pokud jde o Junii, její údajný status apoštola je spíše přáním než výkladem textu, ve kterém ji Pavel zmiňuje. Římanům 16:7 říká: „Pozdravte Andronika a Junii… kteří jsou ve vážnosti mezi apoštoly.“ Tento text může naznačovat, že Junie byla ceněna apoštoly, nikoli že byla apoštolem, nebo že byla apoštolem „s malým a“. Pravděpodobně se svým mužem Andronikem byli významnými pracovníky, nikoliv autoritativními učiteli církve, ale posly. Z tohoto textu nelze vyvodit žádný zásadní závěr.
Proč se zaměřujeme na tyto obskurní texty, které velmi pravděpodobně mají jiný význam, na úkor velmi jasných textů o mužích apoštolech a Pavlových zákazech
Komplementární přesvědčení nevede k tomu, že ženy nemají v církvi své místo, ani k tomu, že by neměly být klíčovou součástí našich sborů. Sami máme v Šumperku ženy na všech možných pozicích, dokonce i na placených. Jsou nedílnou, přínosnou a obohacující součástí našeho společenství. Zároveň však důležitý podíl žen na životě církve nevede k závěru, že by měly být součástí vedení církve z pozice staršího.
Vliv kultury a sborů.
Shrnutí námitky: Některé Pavlovy výroky o podřízenosti žen je nutné číst v kontextu konkrétní situace v tehdejších sborech. Tam, kde kulturní zvyklosti odporovaly duchu evangelia, Pavel a další autoři zdůrazňovali oddanost, věrnost a lásku namísto slepého dodržování tradic.
Komplementární pohled nemá problém s tím, že některé Pavlovy pokyny byly psány pro konkrétní kulturní kontexty. Otázkou však zůstává, zda principy, které tyto pokyny odrážejí, jsou nadčasové. Bible neobsahuje jenom kontextuálně zabarvené informace, věříme, že je Bohem vdechnutá.
Pavlovy příkazy týkající se autority a vyučování žen jsou explicitně zakořeněny ve stvoření, nikoli v kultuře. Například zákaz žen vyučovat nebo mít autoritu nad muži v 1. Timoteovi 2:12 je vysvětlen odkazem na řád stvoření (verše 13–14). To naznačuje, že tyto pokyny přesahují kulturní podmínky tehdejší doby, do kterých by to někteří rádi zasadili.
“Pavel a další psali uvedené výzvy buď do specifické situace místních sborů nebo v něčem akceptovali kulturu své doby. Zároveň tam, kde byla kultura proti duchu evangelia, tam se proti ní stavěli. Proto muži oproti (nejen) tehdejším kulturním zvyklostem mají být svým ženám věrní, mají se za ně obětovat, nemají k nim být hrubí atd.”
Jak tomu máme rozumět? Mezi kritiky komplementarismu se často setkáváme s kategoriemi jako „duch evangelia“ nebo někdy také „trajektorie textu“, kde je kladen důraz na to, abychom rozpoznali nejen to, co text říká, ale kam ve své době a za svou dobu směřuje.
Jak to tedy máme chápat? Na jednu stranu je Ježíš a Pavel revolucionář, ale na druhou stranu ne ještě tak úplně, jak by měl být? Potřebuje od nás ještě trochu pomoc?
Jsou tedy Ježíš a Pavel revolucionáři v otázce genderu, nebo spíše reflektují kulturní kontext? Která z těchto možností platí? Nebo si vybíráme podle toho, jak se nám to zrovna hodí? Tam, kde se zdá, že něco jde proti duchu evangelia, si to poopravíme, a tam, kde se nám to nezdá, to ponecháme?
Pavel buď akceptuje kulturu své doby, nebo tam, kde je kultura proti duchu evangelia, se proti ní staví. Jestli to tak je, znamená to tedy, že zákaz žen vyučovat není proti duchu evangelia, protože se proti tomu Pavel nestaví?
V tomto přístupu nám nezbývá než jen velmi arbitrárně vybírat, co je proti duchu evangelia a co není, přičemž není jasné, jaký klíč bychom k tomu měli konzistentně použít.
Jaký je nadčasový princip v tom, že Pavel doslova „nedovoluje ženě, aby vyučovala nebo měla moc nad mužem“? Nebo je možné tento text jednoduše přeskočit jako něco, co je podle nás proti duchu evangelia? Nemělo by evangelium samotné a Písmo samo určovat, co je v duchu evangelia?
David se možná správně zastavuje nad tím, jak bychom měli číst Bibli poctivě a s ohledem na kulturu, do které byla napsána, ale zároveň nám nenabízí žádný skutečný výkladový klíč, podle kterého bychom se měli orientovat. Následující sekce se tohoto tématu částečně dotýká, ovšem klíč v ní stále chybí.
Pokud by však Pavel považoval zákaz žen vyučovat za „proti duchu evangelia“ nebo ho jen trpěl jako kulturní záležitost, do které nechtěl zasahovat, proč by ho opakovaně zdůrazňoval a zakotvil ho ve stvořitelském řádu, a nikoli v kultuře Efezu nebo jiných měst?
Duch evangelia, nový přístup?
Tento přístup k Písmu není v církvi novinkou. V angličtině je někdy nazýván Redemptive-Movement Hermeneutic nebo hermeneutika trajektorie. Tento směr tvrdí, že v Bibli jsou náznaky (duch evangelia, semínka), které nás vedou za konkrétní příkazy v Bibli směrem k vyšší etice, která v Bibli nutně není explicitně obsažena. I když je jistě dobré, že se křesťané snaží vypořádat s moderními otázkami etiky a dobou, ve které žijí, tato metodologie a přístup k Písmu je více než problematický. Zvláště v momentech, kdy nás nutí přehlížet biblické imperativy.
Písmo samozřejmě používáme k osvětlení mnoha oblastí života, které byly neznámé v 1. století. Děláme to však poctivou aplikací Písma, aniž bychom šli proti jeho imperativům.
Tento nový přístup nám však ukazuje, že Písmo poukazuje na něco mimo sebe – na něco, co musíme sami objevit, abychom dospěli k pravdě a plnému pochopení, na rozdíl od toho, co Písmo přímo tvrdí. Vytváří tak velmi nejasný klíč, podle kterého bychom měli posuzovat, zda je něco proti duchu evangelia, zvláště když to jde proti velmi jasnému biblickému imperativu („Nedovoluji, aby žena učila…“). Riskuje, že místo abychom Písmo vykládali, budeme do něj vkládat své vlastní představy o tom, co by mělo říkat, nebo o tom, jak přesně by Bůh měl milovat.
Tento přístup také mylně spojuje kategorie tam, kde Písmo mluví o tom, co Bůh stvořil, a tam, kde mluví o kulturním vyjádření nebo praktikách.
A nakonec, tento model může snadno vést k morálnímu relativismu. Tento přístup bývá použit k dosažení nejrůznějších závěrů. Jak víme, co všechno bychom měli v Písmu „napravit“? Proč neřešit a napravit otázku praktikované homosexuality? Proč zůstat jen u vedení církve? Jiné církevní skupiny tuto metodologii používají právě na takové otázky, a nejen na ně. To není jen hypotetická obava – toto se skutečně děje a používá se k tomu podobná argumentace.
Dvojí přístup k výkladu Písma
Shrnutí námitky: Dvojí přístup k výkladu Písma spočívá v tom, zda se texty chápou doslovně, nebo zda se hledá jejich duchovní směřování a nadčasový princip. Zatímco doslovný výklad omezuje roli žen na základě jednotlivých textů, duch evangelia a celkové směřování Písma ukazují na rovnost, důstojnost a obdarování všech, bez ohledu na pohlaví.
Reductio ad Hitlerum
„Jsi pro to, aby muži vedli rodiny a církve? Jsi jako otrokáři, kteří Bibli četli doslovně.“ Staví se David do role abolicionistů, kteří zrušili otroctví na základě biblické dedukce a následování ducha evangelia?
Příklad s otroctvím
Přirovnání k otroctví je zcela zcestné. Otroctví se v různých kulturách značně lišilo, a proto jej nelze jednoduše zahrnout pod jediný pojem. Například otroctví v římské říši se výrazně odlišovalo od transatlantického obchodování s otroky v Americe, které abolicionisté zrušili. Nechci nijak snižovat situaci v římské říši nebo ve Starém zákoně, ale dobrá diskuze na toto téma nevznikne z házení všech možných forem otroctví do jednoho pytle.
Naprostý rozdíl však spočívá v tom, že role mužů a žen jsou zakotveny ve stvoření (Genesis 2:18–25) a potvrzeny v Novém zákoně (1. Korintským 11:3, 1. Timoteova 2). Tyto principy jsou tedy nadčasové, zatímco otroctví bylo tolerováno jako součást padlého světa. Nový zákon nikde explicitně nepřikazuje nikomu kupovat otroky ani nezakotvuje otroctví do stvořitelského řádu.
David dále tvrdí: „Odpůrci toho, aby ženy kázaly a vedly, se odvolávají na doslovný výklad textů o ženách.“ To je nepravdivé a zjednodušené tvrzení. David pokračuje s výčtem textů, které podle něj nemůžeme brát doslovně, například: „Radovat se v Pánu mají bratří…“ atd. David dokonce tvrdí: „Když doslova, tak všechno nebo nic.“ To však není nic víc než slaměný panák a kritika pozice, kterou zřejmě nikdo nezastává.
Komplementaristé většinou používají historicko-gramatickou metodu výkladu, která klade důraz mimo jiné na:
- Jak textu rozuměli původní posluchači.
- Význam slov v kontextu. (Neizolujeme jednotlivé verše, ale vykládáme je především v jejich bezprostředním kontextu.)
- Strukturu a žánr textu. (Některé pasáže se vykládají doslovně a jiné ne. Otázkou je, jak by textu porozuměl ten, komu byl napsán.)
- Autorův záměr a širší biblický kontext. (Jak tento text zapadá do celkového poselství Bible.)
Říci, že se někdo jen_ „odvolává na doslovný výklad textů“_ nebo že by měl číst Bibli „když doslova, tak všechno, nebo nic“, není přesné a je silně zavádějící. Takový výrok nerespektuje přístup konzervativnějších teologů, a to jak v historii, tak v současnosti.
Musíme být doslovní
“Pokud zůstaneme u vedení sboru, pak kdybychom chtěli být doslovní, měli bychom jednak zrušit volbu starších s tím, že starší by byli stejně jako v novozákonních sborech dosazováni, dále bychom měli vyhodit ty starší, kteří nejsou schopni učit (1 Tim 3, 2) a nakonec by bylo dobré do staršovstev nedávat hospodáře a další členy, kteří mají především jáhenskou či diakonickou zodpovědnost. Asi není třeba dodávat, jak by to dopadlo… není moudřejší z Písma vzít nadčasový princip, že sbor vedou starší s tím, že kompetence záleží na té které situaci? Kdo má vést je pak omezeno obdarováním, dovednostmi a charakterem.“
David apeluje na to, aby byl do role staršího zvolen někdo pouze na základě obdarování, dovedností a charakteru. Ale odkud tento seznam kvalifikací čerpá, když si nedokáže představit, že by součástí staršovstva neměli být starší, kteří nejsou schopni vyučovat – jedinou dovednost, kterou Pavel zmiňuje jako požadavek pro staršího?
Ano, souhlasím, ať jsou ve sboru starší, kteří jsou schopni vyučovat, a diakonická odpovědnost ať je svěřována diakonům, ne starším. Vytvořme robustní a vážený úřad diakonické prace v našich sborech, kterého jsou součástí jak muži a ženy.
“Jisté je, že místa, která zakazují ženám učit a vést jsou často výkladově složitá, více či méně neznáme úplně přesně kontext. Naopak v momentě, kdy Pavel mluví explicitně o službě a o zapojení v církvi, tak řekne „kdo má dar učit, ať učí, kdo stojí v čele ať je horlivý“ bez dalších podmínek”
Kdo je arbitrem toho, co je v Písmu explicitní a co ne? Neměli bychom vykládat Bibli pomocí Bible? Když se to hodí, jsou zákazy ženám vyučovat označovány za složité a „neznámý kontext“. V jiných situacích se zase velmi hojně používá údajný kontext Efesu na důkaz toho, že Pavel je silně kulturně zabarven.
Označení „složité na výklad“ pak vzbuzuje podezření na velmi selektivní čtení. Co se mi nelíbí a nezapadá do mé představy světa nebo lásky budu označovat za složité a co se mi líbí budu vnímat jako jasné. Nechci tím říct, že v Bibli jsou všechny věci stejně jasné, ale měli bychom opravdu s upřímným čtením zvážit vlastní motivaci před tím, než uděláme takovýto závěr.
Římanům 12:7–8
„Má-li službu, ať slouží. Je-li vyučující, ať učí. Má-li dar povzbuzování, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý.“ Pavel zde nemluví o tom, jaká je kvalifikace nebo jak se stalo, že se někdo k takové službě dostal. Ano, jistě, je třeba obdarování, ale ze svědectví zbytku Písma víme, že k tomu, aby někdo vedl církev, pouze obdarování nestačí. Kritériem tedy není jen obdarování, protože to není ani Pavlova pointa v tomto textu.
Historie a současnost
Shrnutí námitky: V historii křesťané jako například metodisté či Jednota bratrská otevírali ženy možnostem kázat a zastávat vedoucí pozice, a to často navzdory většinovým konvencím.
Náhodný výběr několika žen, které by byly ve vedení určitých skupin, zanedbává skutečnost, že drtivá většina historie církve ženy ve vedení neměla, a až moderní praxe je začala v takovém měřítku zahrnovat. Ženy měly a mají rozhodně velký přínos pro církevní život a praxi, ale jejich zastoupení ve vedení bylo vždy jen velmi okrajové.
Ano, v dějinách církve různé skupiny věřily různým věcem. Ženy také církev jistě a významně obohatily a stále obohacují. Některé dokonce stály ve vedení v určitých skupinách. Pokud je však argument ten, že ženy ve vedení, v takové míře jako jsou dnes, nejsou záležitostí moderní doby, pak tento argument není příliš silný. V historii církve existují výjimky snad na jakoukoli teologickou otázku. I v uvedených historických příkladech je zřejmé, že takové případy nebyly většinově akceptovány.“S. Crosbyová. Když se ptala Wesleyho na radu, ten zpočátku odpověděl, aby bez obav pokračovala ve své práci, ale aby o sobě nemluvila jako o kazatelce.”
Tyto příklady však nijak nepodkopávají většinu historické evangelikální biblické interpretace. Skutečnost, že se v takové míře obracíme k egalitářskému hnutí a směřujeme k ordinaci žen podobně jako jiné církve, nemá v dějinách církve obdoby.
Nakonec, i když je církevní historie užitečná a osvětluje naši praxi, naší největší autoritou musí zůstat Písmo samotné.
Závěr
Přál bych si, aby Davidův článek sloužil k zahájení hlubší a poctivější debaty. Jako takový však často ignoruje širší biblický kontext nebo upřednostňuje výklady založené spíše na jeho přání než na samotném textu Bible.
Karikatura komplementárního přesvědčení jako radikálního, fundamentalistického a doslovného nepovede ke společné a smysluplné konverzaci o tomto tématu. Souhlasím, že nálepkování lidí s odlišným názorem nikam nevede. Bohužel však toto nálepkování probíhá na obou stranách diskuze. Možná bude sloužit jen k tomu, aby si určitá skupina mohla poplácat po zádech s přesvědčením, že je lepší než „radikální zpátečníci“, ale nakonec to bude snaha, která církvi nijak neprospěje.
Komplementarismus nepopírá hodnotu a důstojnost žen ani netvrdí, že Bible nemá svůj kontext a dobu. Komplementární chápání role mužů a žen v církvi je snahou o poctivé čtení Písma v jeho kontextu, a zároveň o respekt k nadčasovým hodnotám, které Písmo obsahuje. Role mužů a žen jsou zakotveny ve stvoření a potvrzeny v celém Písmu, což ukazuje jejich nadčasovost a Boží moudrost.
Usilujme o poctivý dialog založený na Písmu. Pokud udržíme Písmo ve středu, věřím, že budeme schopni spolupracovat jako bratři a sestry. I když na základě Písma často dospějeme k odlišným závěrům a budeme zastávat jiné názory v biblickém dialogu, musíme to dělat s vědomím, že společně stojíme na jedné straně – na straně Kristově.
Vašek Andrš, Kostel Jinak Šumperk