„ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista — Boží moc a Boží moudrost. Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“
1. Korintským 1:29-31
Křesťanstvíčko vytváří moralisty. Dobré lidi – křesťany, kteří dodržují pravidla, protože dobří křesťané by je dodržovat měli. Evangelium je sice dobré k tomu, aby člověk uvěřil, ale pak se musíme snažit konat dobré skutky a žít podle pravidel. Možná víme a věříme, že evangelium zachrání nevěřící, ale pro nás je těžší uvěřit, že to stejné evangelium stačí k životu věřícího. Evangelium totiž není jen mocí proměny nevěřícího srdce, ale i moudrostí křesťanského života.
Má evangelium moc proměnit náš život?
Evangelium doslova znamená „dobrá zpráva“. Je to dobrá zpráva křesťanství o tom, co Bůh udělal, dělá a ještě udělá v Ježíši Kristu. Je to to, co jako křesťané zvěstujeme lidem, kteří Boha neznají. Ale evangelium není jen vstupní branou do křesťanství – evangelium je také cestou, po které kráčíme. Není to jen Boží moc k záchraně, ale také Boží moudrost k životu.
Jestli nechceme být křesťany jen jeden den v týdnu, musíme si uvědomit, že evangelium není pouze něco, čemu musíme uvěřit, abychom se křesťany stali. Mnoho lidí se na evangelium dívá jako na něco, co musí nevěřící slyšet, aby uvěřili a mohli se přidat do církve. Věřící pak již musí pokročit a naučit se, jak vlastně žít. Nedíváme se na evangelium jako na něco, co potřebujeme slyšet znovu a znovu.
Někdy máme pocit: „Dobrá, už věřím, teď tedy potřebuji nějaká pravidla, jak žít.“ Ve skutečnosti evangelium není jenom mocí k záchraně, ale také moudrostí k životu. To stejné, co nás zachránilo, je zároveň motorem k našemu novému životu. Není to o tom, že jsme zachráněni milostí a vírou, ale pak nás dělají křesťany pravidla a zákony. Nemyslím tím, že pravidla a zákony jsou něco špatného – Bůh je dává. Co je špatné, je to, že často přicházíme k zákonu a pravidlům bez evangelia, které jediné je skutečným motorem, abychom mohli zákony a pravidla naplňovat.
Ježíš Kristus stačí na všechno. On se stal naší moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením. Ježíš Kristus je jako nové brýle, skrze které nyní můžeme vidět svět. Náš život už není o tom, co musíme pro Boha udělat, aby mě měl rád, ale o tom, co Bůh již učinil, protože mě má rád. Křesťanský život začneme vnímat ne jako starou náboženskou povinnost, kdy žijeme pro sebe, abychom byli lepší lidé, ale jako novou svobodu žít skutečně pro lepšího Boha.
Někdy u nás na Kostele Jinak říkáme, že chceme žít, jako by každý den byla neděle – každý den oddělený Bohu, ne jen jeden den v týdnu. Žít, jako by každý den byla neděle, spočívá v tom, že umíme aplikovat evangelium, poselství kříže, na ty nejběžnější věci života, a doslova si nasadit brýle evangelia, skrze něž vidíme vše.
V prvním článku jsme mluvili o tom, že to nejlepší, co nám Bůh může dát, je on sám. V životě Ježíše Krista vidíme přesně to, co nám Bůh dává – on je skutečně lepší než všechno ostatní. Je skutečnou motivací našeho života. A pokud on není tou motivací, něco jiného se jí stane – většinou jsme to my sami. Místo aby Kristus byl naší moudrostí k životu, tak náš život začne být o tom, jak můžeme vypadat dobře, aspoň trochu lépe než ostatní. Tomu se říká pýcha, moralismus. Křesťanstvíčko moralismus miluje.
Moralismus vs. Evangelium
Život hnaný moralismem vytváří:
- Pýchu – Když skutečně dodržuji všechna možná pravidla, vzniká pocit, že jsem si to vydobyl. Proč to ostatní nedokážou tak, jako já?
- Sebespravedlnost – Máme nárok, aby se s námi zacházelo jinak než s ostatními. Já jsem přece ten dospělejší.
- Život bez Boží blízkosti – Na tuhle formu křesťanství Boha nepotřebuji, zvládám to sám.
- Úzkost a strach – Problém pravidel a zákonů je, že lidé tohle břemeno nakonec sami neunesou. Jestli neupadnou do falešné pýchy, upadnou do úzkosti. Vědí, jak se mají chovat, ale nedokáží to. A nejhorší je, že všichni v církvi vypadají, jako by to zvládali – něco musí být špatně se mnou. Jsem k ničemu.
Život hnaný evangeliem nám říká:
Bůh mi dává zákony a pravidla, protože mi ukazuje život, který vede k Němu, a ne od Něho. Bůh stojí za to, abych Ho znal, a dává mi další věřící, abych Ho s nimi poznával! Církev pro mě není povinnost, ale milost, kterou mi Bůh dává, aby byla moje víra budována.
Bůh mi v Kristu dává všechno, co potřebuji. Jestli za mě dokázal umřít, tak není nic, co by mi nedal, jestli to budu potřebovat. Dokážu se vzdát peněz a dát je někomu, kdo je potřebuje. Jestli to nedokáži, znamená to, že pořád miluji peníze víc než jeho.
Chci se učit milovat Jeho více. Můj život už nežene snaha vypadat navenek lépe před ostatními, ale touha, aby mé srdce bylo blíže Bohu. Nově chápu hřích nejen jako přestupek zákona, ale jako projev lásky k něčemu jinému než k Němu. Nemusím vypadat, že jsem vždycky v pohodě – Bůh zná mé srdce a ví, že často nejsem v pohodě. Proč tedy trvat na tom, aby si to lidé mysleli? Bůh nečekal, až se polepším, ale umřel za mě, když jsem byl v nejhorším. Mohu k Němu přijít a vyznat své hříchy, aniž by mě vyhnal, protože v mém nejhorším okamžiku přišel sám za mnou.
Nově chápu hřích nejen jako přestupek zákona, ale jako projev lásky k něčemu jinému než k Němu.
Tahle evangelijní mentalita, na rozdíl od moralismu, vytváří následující:
- Pokoru – Vím, že proměna nevychází ze mě, a ovoce, které nesu, není z mé vlastní síly.
- Vděčnost – I když si nic nezasloužím, on mi všechno dává zdarma.
- Boží blízkost – Nemám svůj život pod kontrolou; on ho má pod kontrolou. Učím se spoléhat na něj více než na sebe, i když budu někdy před lidmi vypadat jako blázen nebo slaboch.
- Důvěru a klid – Nic mi nechybí. Ten, který mi dal vlastního Syna, mi jistě dá i vše ostatní, co potřebuji.
Náboženskost, nebo světskost?
Z mé zkušenosti křesťanstvíčko vytváří v církvi dva extrémy. Na jedné straně je to moralistická náboženskost, kde musím hlavně vypadat, že mám věci pod kontrolou. Nepotřebuji slyšet, čemu mám věřit, ale co mám dělat; nikdy nepřiznám chybu a žiju v zákonictví. Na druhé straně vzniká světskost – nejde o to, že bych chtěl vypadat jako dobrý křesťan před dalšími křesťany, ale abych nepůsobil jako blázen před lidmi zvenčí, a proto porušuji některá pravidla a zákony nebo mlčím, aby si ostatní nemysleli, že to beru příliš vážně.
Náboženskost mi říká: Musím vypadat dobře před lidmi v církvi nebo sám před sebou.
Světskost mi říká: Musím vypadat dobře před lidmi mimo církev.
Evangelium však dělá něco úplně jiného. Neopouští dobrá pravidla pro náš život, ale dává jim jejich pravé místo. Místo uprostřed nezasloužené milosti a lásky k Bohu. Křesťanstvíčko říká, že musíme svůj život stavět podle toho, jak budeme vypadat před ostatními. Ať už věřícími nebo nevěřícími. Evangelium mi říká, že motor mé změny není vůbec jak vypadám před člověkem, ale v tom, když se přestanu dívat na ostatní a začnu se dívat na Krista.
Bůh nám dal Krista. Pro lidi je to bláznovství, ale pro nás Boží moudrost. Bůh nás volá k tomu, abychom věřili věcem, které prostě nebudou fungovat, pokud v nich nebude on sám.
Bůh nám v Kristu dal všechno, co potřebujeme – nejen k záchraně, ale i k tomu, abychom pro něj mohli žít. Ne jen jeden den v týdnu, ale i v těch nejobyčejnějších momentech našeho života.
Možná máme někdy tendenci si myslet, že Bůh pro nás musí ještě udělat něco víc. Říkáme si: Kdyby se více ukázal, kdyby mi dal nějaké znamení, kdyby ke mně promluvil ve snu, pak by se mi pro něj možná žilo snadněji. Ale Bible říká, že to, co udělal v Kristu, stačí. To neznamená, že pro nás nemůže a neudělá ještě další věci, ale znamená to, že i kdyby evangelium bylo to jediné, co známe, je to dostatečné – jak k záchraně, tak k životu, ve kterém můžeme naplno následovat jeho.
Zvažte slova Apoštola Petra:
“Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí.”
2. Petrova 1:3
Pondělí odpoledne
Josef je na cestě z práce. Cestou se ještě musí zastavit v obchodě, aby si koupil svou svačinu. Má svůj malý rituál – vždycky si kupuje to samé. Pár rohlíků, jogurt a banán. Jen pár věcí.
Dojde pomalu k pokladně, ale u ní se táhne dlouhá fronta. Kvůli pár věcem tu teď bude stát deset minut? Začíná se v něm hromadit podráždění. Samozřejmě jen uvnitř, navenek to nikdo nevidí. Je přece křesťan, co by si o něm lidé pomysleli? Hlavou se mu honí myšlenky: Mají tady šest pokladen, tak proč je otevřená jen jedna?! Ta pokladní je úplně neschopná, to nemůže markovat rychleji? Na to přece nepotřebuje vysokou školu. Já bych to zvládl líp. A ne, pane, teď si opravdu nemůžete jen tak koupit cigarety, když jste nestál s námi ve frontě!
Najednou se zarazí. Je vlastně docela rád, že mu do hlavy nevidí lidé z jeho církve. Proč jsem tak naštvaný? Tak netrpělivý? Neměl bych být… křesťan by přece neměl být naštvaný.
Trochu se uklidní. Pak mu ale dojde, že to nestačí. Nestačí si jen říct pravidlo a snažit se ho dodržet. Proč by vlastně měl být trpělivý a klidný? I v tak banální situaci, jako je čekání ve frontě? Bůh měl všechny důvody ho potrestat. Ukázat mu svůj hněv. A Josef si to zasloužil. Koledoval si o to. Celý svůj život šel naproti spravedlivému trestu. Ale místo toho ho Bůh trpělivě snášel. A nakonec mu dal milost. Sám nesl důsledky jeho hříchu. Ježíš za něj umíral na kříži – místo hněvu mu dal mír.
To je jeho motivace k životu. V něm je lepší život. A tak dnes, u téhle pokladny, nebude následovat sebe, ale Jeho. Místo hněvu, o kterém si myslí, že si ho někdo zaslouží, dá milost – ať už si ji druhý zaslouží, nebo ne. Protože přesně tak ji dostal i on.
Josef se dostane k pokladně, usměje se na prodavačku, poděkuje jí a popřeje jí hezký den. Ne proto, aby vypadal dobře. Ne proto, aby jen dodržel zákon. Ale protože jeho srdce se skutečně mění.